Homeopatie

H homeopatie je léčebná metoda používaná zejména v alternativní medicíně.

Je založená na zkoumání pacienta a jeho symptomů jako celku, kterého potom jako celek i léčí (princip totality symptomů). Používá vysoce ředěné (tzv. potencované) látky, které v neředěné  dávce u zdravého člověka vyvolávají příznaky podobné těm, jaké má léčená choroba (princip minimální dávky a princip podobné léčí podobné).

Historie Moderní homeopatii zformoval německý lékař Samuel Hahnemann (1755–1843) v knize Organon der rationellen Heilkunde (Prostředek racionální léčby), která vyšla roku 1810 v Lipsku (a v dalších vydáních byla přejmenovaná na Organon léčebného umění). Samo slovo „homeopatie“ k označení principu léčby „podobného podobným“ (opak alopatie) pochází již z konce 18. století.

Homeopatie dnes není jednotnou teorií, ale má mnoho směrů a škol. Klasická anglo-americká homeopatie přísně navazuje na Hahnemanna, francouzská se přiblížila konvenční medicíně, za jiné teoretické směry je považována německá, rakouská i indická homeopatie. V České republice je v různých organizacích zastoupeno několik směrů.

Homeopatická společnost se stala členem České lékařské společnosti (ČLS) v roce 1991, ale již v roce 1996 byla vyloučena, protože podle stanov ČLS sdružuje výhradně zástupce těch medicínských oborů, které vykonávají vědecky uznávané postupy. Proti tomuto způsobu vyloučení se Homeopatická společnost ohradila soudní cestou s požadavkem na zrušení příslušné části stanov, po zamítnutí, při kterém soudkyně odmítla zkoumat vědeckost homeopatie a zkoumala pouze postup ČLK, následovala řada opravných prostředků, která skončila až v roce 2002 u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tam došlo ke konstatování, že české soudy postupovaly chybně. Je zajímavé, že tento rozsudek bývá prezentován i tak, aby vyvolal dojem, že se rozhodnutí týká přímo ČLS.


Princi a účinnek

Hahneman vycházel z teze, že onemocnění je důsledkem narušení životní síly. Homeopatie má životní sílu stimulovat. Účinnou složkou nejsou přímo molekuly ředěné látky, ale její „otisky“ ve vodě, lihu nebo jiném použitém ředidlu, jejich „energetická informace“, se kterou organismus pracuje.


Homotoxikologie

Teorie, s níž ve své ordinaci dennodenně pracuji , je homotoxikologie.

Homotoxikologie se zabývá vlivem homotoxinů= lidských jedů na lidský organismus.
Kdo častěji chodí do sauny ví, jak je pravidelné pocení (detoxikace) zdravé. Protože to, čeho se organismus pocením zbavuje, vede, ponecháno nadále v těle, nezřídka k nemocem. Avšak jedině saunou se mnohých homotoxinů nezbavíme. Jsou příliš usazeny v tkáních a vedou tam svůj vlastní život, který tělu škodí. Že homotoxiny způsobují nemoci je bolestná zkušenost naší doby. Všechno, co působí zvenčí i zevnitř na organizmus je v přemíře nebezpečím pro zdraví. Neboť jakmile tělu vlastní schopnost detoxikace už není schopná se útokům ubránit naruší se biologická rovnováha. Tělo se pokouší bránit proti nerovnováze – a výsledek je nemoc.
Nemoci proto nejsou nevysvětlitelné nebo abnormální, jak se často tvrdí. Jsou jen cíleným pokusem organizmu o obnovení narušené rovnováhy. Antihomotoxické léky podporují tělu vlastní postupy a podněcují detoxikaci. Působí celostně a pomáhají na cestě k „přirozenému“ zdraví.

Dr. Hans-Heinrich Reckeweg (1905-1985), nazývaný též „otcem homotoxikologie“ vyvinul léky, které působí antihomotoxicky, tedy detoxikačně. Cílem antihomotoxické léčby je stimulace imunitního systému a tělu vlastních obranných sil, aby byly škodliviny vylučovány – první krok ke zdraví.

Když Reckeweg v roce 1932 otevíral v Berlíně praxi, byl stejnou měrou alopat jako přítel homeopatie. Hledal proto formu terapie, která by byla rychlá a efektivní jako konvenční medicína, ale zároveň biologická a regulační jako homeopatie. Tak začal vyvíjet homeopatické kombinační preparáty, které odpovídaly těmto požadavkům a pro jejich výrobu založil v roce 1936 firmu Heel. Všechny homeopatické preparáty Heel pracují podle základních principů homotoxikologie, jsou tedy antihomotoxickými léky.  Dnes se distribuují léky Heel do 50 zemí a jsou známy pro svou jednoduchou použitelnost a vynikající snášenlivost. O jejich působnosti a mechanismech účinku existuje mnoho uznávaných vědeckých výzkumů a klinických studií.

Potencování a dynamika

Homeopatické preparáty se v souladu s principem infinitenzimálního ředění podávají ve velmi zředěném stavu. Ředění se provádí tak, že se použije jeden díl účinné látky a přidá se k určitému množství rozpouštědla. Z takto vzniklého ředěného roztoku se vezme jeden díl a přidá se ke stejnému množství rozpouštědla jako v předchozím kroku a postup se opakuje. Tomuto procesu se říká potencování. Pokud se ředí v poměru 1:100 nazývá se potence centezimální a značí se písmenem CH nebo C. U potencí 1000C a vyšších se používá kvůli stručnosti zápis 1M (10M je 10000C). Číslo v označení potence pak označuje počet takových ředění, např. u homeopatika o potenci 30CH proběhlo ředění 30x. Kromě potencí centezimálních, se používají i potence decimální (označení D nebo též X), kdy se ředí v poměru 1:10, a méně i potence LM, kdy se ředí v poměru 1:50 000. Při Hahnemanem používané potenci 30CH je překročena Avogadrova konstanta a proto je nepravděpodobné, že by v roztoku zbyla alespoň jedna molekula účinné látky.

Dalším principem výroby homeopatik je dynamizace, což je pravidelné protřepávání během ředění. Například při centezimálním ředění se roztok protřepává stokrát. Tento postup dodává homeopatiku účinnost, protože se mu tímto způsobem dodává energie. Pro lepší účinek má být vhodnější manuální protřepání, kvůli přenosu vědecky dosud neprokázané bioenergie.


Dr. Reckeweg seřadil tyto způsoby do šesti fází.

1. fáze je vylučování.

Všude tam, kde jsou sliznice, si tělo tvoří sekret a snaží se homotoxiny vyloučit stolicí, močí, pocením, slzením, menstruací, hlenem. Tuto fázi bychom ještě nemuseli nazývat fází patologickou, i když projevy nejsou zrovna příjemné. Pacient smrká, kašle, je zahleněný, potí se…. Na psychické úrovni se jedná o nervozitu, neklid.

2. fáze je reakční.

Známe ji spíše pod pojmem zánět. Jde o boj organismu s jedy. Tělo si vytvoří zánět, chce v ohni zánětu homotoxin spálit. Bacilům a virům se v takovém prostředí nedaří. Vznikají netoxická rezidua (zbytky), které se dají vyloučit. Zánět je tedy chápán jako pomocník, kdy se tělo samo snaží o návrat do stavu zdraví. Tato fáze je velmi důležitá a mnohdy rozhodující pro další vývoj nemoci a zdraví. Často je to záležitost zcela nenápadná. Je provázena nepříjemnými jevy, bolestí, horečkou, různými kožními projevy, pocitem nevolnosti. V okamžiku jakmile tyto příznaky potlačíme protizánětlivým prostředkem, uleví se nám. Již není zánět, ale homotoxin, který měl být spálen, zůstává v těle. A tělo je nuceno hledat cestu, jak se ho zbavit. Opakuje se (!) fáze vylučovací. Po potlačené,“vyléčené“ nemoci, zůstává rýma, kašel, zvýšené pocení. Nádoba je plná, nevyprázdnila se a za krátkou dobu opět vznikne zánět. Jednou je na sliznici ušní, pak nosní, jindy postihne průdušky, ledviny nebo kloub.

Rozdíl je v tom, že pacient navštíví jednou ORL oddělení, pak plicní, revmatologii, urologii. Na každém specializovaném pracovišti lékař vnímá pouze ten jeho zánět a potlačí jej. Nemoc patřící do jeho kompetence tzv.“vyléčí“. Že za 14 dní má pacient zánět na plicích, to již patří jinam. Rozvíjí se bludný kruh. Je velmi těžké psát tyto řádky, je těžké nepodat protizánětlivý lék, když pacient trpí. A zvláště když je rozvinut bludný kruh. Když je život pacienta ohrožen – musíme podat protizánětlivý lék. Ale někde je začátek tohoto bludného kruhu. Máme se snažit podporovat zánět, podporovat vylučování a ne příznaky potlačovat. Musíme vytvořit v těle podmínky, aby se samo mohlo léčit, pacient patří do postele, potřebuje klid, inhaluje, zvýší pitný režim, podporuje pocení, vylučování, čistí nádobu. Reakční fáze se na psychické úrovni projeví třeba reaktivní depresí, hyperkinetickým syndromem.

3. fáze je ukládací.

Tělo neustále hledá způsob, jak se zbavit homotoxinů. Když nestačí první ani druhá fáze, homotoxin se začne ukládat do mezibuněčného prostoru kdekoliv v těle. Zpočátku se jedná o přechodné stadium, které ovšem může přejít do stadia trvalého, jak bude uvedeno později. Homotoxin se ukládá například do tukového vaziva – hovoříme pak o nadváze. Začnou se tvořit kameny, písek v ledvinách, ve žlučníku a v jiných žlázách. Je zácpa. Ve střevu se hromadí nestrávené zbytky potraviny, nepotřebné částice, škodliviny. Člověk, který trpí zácpou, v sobě hromadí homotoxiny. Podle přírody by se měl každé ráno vyprázdnit. Jinak se nádoba plní. Ženy si stěžují na celulitidu, tvoří se jim „pomerančová kůra“ na stehnech, deformuje jim to postavu. Je to stále projev ukládání. Sem také patří křečové žíly, hemoroidy. Hovoříme o „předimenzování jaterním“. Pod tímto pojmem rozumíme velké funkční zatěžování jaterních buněk – musí zvýšeně detoxikovat tělo od alkoholu, nikotinu, syntetických prostředků, léků, těžkých kovů, amalgámu, smogu a jiných škodlivin.

Třetí fáze je charakteristická tvořením různých otoků, ztluštěnin, zduřenin. Tvoří se cysty. Co jsou to cysty? Představme si dutý prostor v orgánu např. v ledvinách, ve vaječníku, prsu a do tohoto prostoru jako do pomyslného rezervoáru, skladiště si tělo odloží nepotřebné homotoxiny. Cysta se zvětšuje, tlačí na okolní orgány, bolí, hrozí, že praskne, obsah se vyleje do dutiny břišní – může vzniknout otrava. V takovém případě musí zasáhnout chirurg, cystu odstraní. Tělu velmi významně pomůže, protože ho zbaví přebytečných homotoxínů. Na čas se tělu uleví, ale jestli není odstraněna příčina, vyprázdněna nádoba, pak je to jen otázkou času, kdy se zase někde v těle vytvoří cysta nebo jiná forma ukládání.

Všechny tři uvedené fáze jsou tedy charakterizovány tím, že se homotoxin nachází v mimobuněčném prostoru = mezenchymu, není poškozena buňka, není oslaben imunitní systém. Tělo je schopno léčení, dokáže se ještě čistit.

4. fáze je impregnační.

Pokud si člověk způsobuje svým životním stylem, že má svou popelnici stále plnou, hladina homotoxinů dosáhne vrcholu, pak v další fázi se impregnuje do buňky některého orgánu, některé sliznice, takové, která je hodně exponovaná, hodně zatěžovaná. Homotoxin začíná narušovat vnitřní strukturu buňky a způsobuje poruchu funkce daného orgánu.

Již popisujeme poškozování buněk např. jater, ledvin, mozku, nervu, kloubu… Pacient hovoří o chronických zánětech, které ho souží. Zde si můžeme vysvětlit tzv. únavový syndrom. Do buňky se nedostává výživa, vázne buněčný metabolismus. Buňka je unavená, orgán je unavený, celý člověk je unavený. V této fázi se vyskytují různé nervové poruchy. Tato fáze je charakteristická pro alergie, ekzémy, lupénku, vitiligo. Jsou migrény a jiné bolesti hlavy, různé vředové choroby. Chudokrevnost, potíže s krevním oběhem, objevují se imunitní poruchy. Na psychické úrovni popisujeme deprese, úzkostné stavy.

5. fáze je degenerace.

Jestliže tento proces pokračuje dále, homotoxin trvale působí na buňku. Časem dochází k degeneraci tkáně. Onemocnění je pojmenováno latinským názvem, které má koncovku – osis. Artrósis, osteoporosis, fibrosis, syndrom anginy pectoris. Nebo Diabetes mellitus (cukrovka), infarkt myokardu, roztroušená skleróza, Bechtěrevova choroba. Na psychické úrovni se jedná např. o schizofrenii.

6. fáze je destruktivní.

Je charakteristická rozpadem, destrukcí, rakovinným bujením – většinou se jedná o velmi vážné stavy rakoviny

Poslední tři fáze tedy naznačují průnik homotoxinu do buňky, narušení struktury, degenerace, event. destrukce. Již je porucha obranyschopnosti. Příznaky jsou viditelné, dají se registrovat nějakou vyšetřovací metodou. Pacient již potřebuje nějaký lék, protože sám není schopen překonat nemoc. Je vyčerpaná adrenokortikoidní rezerva.

Čím se pacient nachází více vpravo tabulky Dr. Reckewega, tím intenzivněji musí provádět revizi svého životního stylu. Jen on sám ví nejlépe, čím si naplňuje tu svoji nádobu.

Reckewegova tabulka dokonale popisuje proces, který probíhá v každém organismu. Jednoduchým a logickým způsobem ukazuje, co tělo dělá, respektive jakým způsobem to dělá, když se potřebuje homotoxinů zbavit.